I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked,
-Allen Ginsberg, the best mind of his generation

Přeživší

25. prosince 2017 v 3:58 | - zasněný básník |  poezie
Smrt, nuda, sex, pilulka za pilulkou,
Probíhající hlasitě v mé hlavě,
Pomoc, chci zemřít nebo žít,
Ale ne přežívat,
Nikdy ne přežívat.
Narodil jsem se se špatnými geny,
Někde ve mně je chyba,
Schovává se, utíká,
Nenechá mě žít.
Slyším mluvení, ale nechápu, co mi říká,
Všechno mi uniká,
Nenechá se chytit,
A spolu s tím,
Mi uniká můj život.
Tohle všechno je už dávno ztracené,
Asi jako písemka z chemie,
Která je mi u prdele,
Protože dokážu myslet jen na tebe
A na mou existenci.
A na nás, naší budoucnost, jasnější
Než zuby tátovi sestřenice,
Proč tu jsem?
Neměl bych být s tebou,
Někde s tebou na živu?
Nikdy se nesměji jejich vtipům, ale
Ty říkáš, že se musím usmívat
A tak předstírám, že jsou tím,
Čím předstírají, že jsou,
Hraji s nimi jejich
Malou hru života.
Jenom ty mě učiníš šťastným, a tvoje drogy
-Tvá přítomnost a láska,
Neodolatelné oči prosící o víc,
Ale já už ti dal všechno,
Prozradím ti mé životní tajemství.
Pravdou je, že nesnáším všechny lidi,
Tvůj trapný smích, tvou zbabělost,
Nesnáším tuhle společnost,
Svou rodinu, i tu tvou,
Nesnáším svůj zkurvenej život.
Pláč, doktor, lítost, křik, drogy, sebevražda,
Každým dnem nekonečné opakování,
Kurevský hurikán, poté slunce
A potom zase znova,
věčný životní cyklus.
Sláva člověku, který vytvořil hudbu,
Zachránil mě v nejhorších chvílích
A dal mi možnost ignorance této takzvané
Společnosti, do které nepatřím,
Nevidím, co máme společného,
Co je tohle?
Má nesnesitelná realita bytí.
Nasrat. Tobě, rodičům, pokrytcům a pozérům,
Nasrat všem falešným maskám,
Které se na mě zastřeně smějí,
Jakoby snad všechno bylo fajn.
Proč existuje život?
Pro ně? Jestli je můj svět lapen v jejich
Přehnaně mytých, leštěných rukou,
Tak odcházím
Do svého vlastního světa
Se svou vlastní existencí.
A samotným smyslem všeho a všech,
Až ho najdu, jim ho neprozradím,
Bude jen můj a tvůj,
Odejdeme žít s tím
Vzácným věděním.
Prcat je pro ně jediný důvod bytí,
Tak ať to tak zůstane,
Nezaslouží si vědět,
Jenom my budeme žít pro sebe,
Ne pro ostatní.
Najednou už mě nic nezajímá,
Možná je to depresí
Nebo prášky na ní,
Kterými se sjíždím
Každý den do konce života.
Zůstaňte mrtvi! Prosím, já to odmítám
Pravidla, normy všechno vytvořené
Vámi a vašimi předchůdci,
Já se vzdávám
Smyčky pouhého přežívání.
Pro tohle jsem se nenarodil,
Pro tohle jsem tak tvrdě nebojoval,
Pro tohle jsem nezůstal na živu,
Vzdávám se smyčky pouhého přežívání,
Abych mohl žít.

 

Peter Pan

22. prosince 2017 v 15:32 | - zasněný básník |  poezie
Děti,
společensky zapovězený,
prej hloupý a naivní,
"vždyť to nemůžeš chápat,
teprve až budeš starší,
dítě."


Čepele

22. prosince 2017 v 15:19 | - zasněný básník |  poezie
Kolem Charlestonu, kde bych tančil
s mladejma klukama,
slibující jim lásku,
zatímco bych prznil jejich těla.
 


Knihovna v Nebi

22. prosince 2017 v 15:06 | - zasněný básník |  poezie
jak moc mě děsí nesorvnaný
knihy podle velikosti?
a golfové míčky, o který v temnotě
zakopávám,
který si beru domů a
snažim se najít způsob,
jak je přilepit na zeď.

Jak jsem šel kupovat svíčky

17. prosince 2017 v 20:53 | - zasněný básník |  poezie
Byl to předvánoční čas,
a já s pětistovkou v kapse,
která ani nebyla moje,
ale mé lásky,

Já jí říkám hurikán

31. října 2017 v 8:21 | - zasněný básník |  promluvy do duše
Já jí říkám hurikán

Hýbe se to. Děje se to. Vím, že si připadáš ztracený. A vím, jak špatně se cítíš. Cítím to s tebou. Bolest, úzkost, beznaděj. Uvězněný v oku hurikánu. Sám. Naprosto sám. Už ani nežiješ, jen přežíváš. Nemáš šanci dostat se ven. Každým dnem, každou špatnou vzpomínkou, každým úzkostným pocitem padáš hlouběji do tmavé, studené díry v zemi. Vím, že ti tohle všechno probíhá hlavou rychleji, než to vůbec stačíš pochopit. Jediné, co z toho vnímáš, jsou nepříjemné pocity. Ale ty to dokážeš! Vím, jak tě všichni rozčilují. Myslíš, že jsou necitliví a slepí, ne, ne slepí. Oni přeci vidí, že trpíš, ale nikdy je to nezajímá.

Nebe

30. října 2017 v 20:24 | - zasněný básník |  promluvy do duše
Nebe

Slib, že nikdy nezevšedníš. Nejsi pro mě člověk, jsi mana. Mana, bez které bych nemohl existovat. Neměl důvod existovat. Slíbím ti, že neuteču. Nikdy ne bez tebe. Jsi mana. Nebeský nápoj plný těch nejstrašnějších hříchů. To ostatně nebe bývá. Jsi drogou, na které je mé srdce neovladatelně závislé. Celé mé tělo. Když tě nemá, kvílí, žadoní o tvé doteky. Věnuj mi je. Věnuj mi sebe. Věnuj mi svou pravou, nepopíratelnou existenci.


Noc slastí

29. října 2017 v 13:45 | - zasněný básník |  poezie
Noc slastí
Štěrk sjíždějící pod našimi kroky,
sdílíme lásku a pocity již dlouhé roky,
v myslích nepochopených myšlenek toky,
mluvíme o ničem a o smyslech našich životů.


Absurdita

28. října 2017 v 10:30 | - zasněný básník |  poezie
Absurdita
Pijící již třetí šálek kávy,
přemýšlím, co stalo se to s námi.
Uvěznění v diktátu absurdního světa,
s předepsanými pravidly, jak tato věta.
Jak bez papíru psát- beze školy znát,
bezhvězdné nebe- já- bez tebe,
Jak tichá, vylidněná města,
pověstná třetí cesta,
rty něžného mladíka zbaveny polibku
či naše činy bez sladkého prožitku,
jak básník bez duše- ach, nezní to jednoduše.
V naivním půlnočním snění,
však nemožné to pro nás není.
Každý sám ruku v ruce,
své vlastní literární revoluce.

Půlnoční čekání

26. října 2017 v 22:01 | - zasněný básník |  poezie
Půlnoční čekání
Osvícen modrou září pouličního světla,
plný nadějí cítím, že naše láska vzkvetla.
Venku pod kopcem se zaslzenou tváří,
na studené zemi koukám na nebe,
kde bílé hvězdy společně jasně září,
jediné, co mi zbývá, je myslet na tebe.




Další články


Kam dál